Katolický filozof se zastává pitvání psů zaživa

4. 10. 2010 0:50:00
Při svém studiu filozofie jsem se setkala s velice zneklidňujícím postojem jednoho katolického filozofa vůči zvířatům. Nebudu tohoto učitele filozofie jmenovat. Zároveň mám velice nepříjemný dojem, že jeho postoj není mezi křesťanskými filozofy a teology zas tak ojedinělý. Poslala jsem totiž jeho komentář pěti katolickým filozofům a teologům. Jen jeden z nich (profesor z Oxfordské univerzity) se od názorů tohoto filozofa jednoznačně a otevřeně distancoval a některé z nich dokonce označil jako „silly“, tj. hloupé. Rozpačité mlčení a vyhýbavé odpovědi těch ostatních oslovených katolických autorit mne vedou k sepsání tohoto článku jako podnětu k další diskusi.
DamíkDamík

Navíc někteří kritici mého prvního článku projevili velice podobné názory jako onen filozof. Jiní účastníci diskuse zase zastávají stanoviska tak podobná těm mým, že bych mohla doplnit jen souhlas. Jelikož nemám dost dukátů k tomu, abych včas odpověděla více než jedním příspěvkem, chtěla bych jim tímto všem poděkovat za jejich cenné komentáře a na některé z nich nepřímo reagovat tímto článkem. Do diskuse znovu vstoupím po nasbírání dostatečného počtu dukátů.

V tomto článku nechci řešit otázku, jak velký ohled dlužíme zvířatům, ale mnohem základnější otázku, zda jim vůbec nějaký ohled dlužíme. Mnoho lidí si myslí, že si zvířata sice určitý stupeň soucitu zasluhují, že bychom je například neměli mučit, ale že máme právo zabíjet je pro maso. Zapomeňme teď na to, že je autorka vegetariánka a věnujme se otázce, zda si zvířata zasluhují alespoň omezený soucit lidí, včetně masožravců, neboť poměrně dost lidí bohužel zvířatům upírá jakýkoliv nárok na dobré zacházení.

Polemika s oním katolickým filozofem vůbec nevyvstala v kontextu debaty o vegetariánství, nýbrž v rámci zcela jiného filozofického problému: Někteří kritici tradiční křesťanské teologie (věřící i ateisté) spatřují jistou vadu v díle údajného křesťanského Stvořitele, protože trpící zvířata nebudou dle tradičních interpretací křesťanství obdařena životem po smrti a za své nezasloužené utrpení jednou odškodněna. Některá zvířata trpí celý svůj krátký život, a to ještě navíc často díky nám lidem. Je velice obtížné si představit, jak může dokonale dobrý a všemohoucí Bůh něco takového dovolit, aniž by zvířecí utrpení alespoň kompenzoval blaženým životem po smrti, jak tomu údajně je např. v případě utrpení umírajících novorozenců (přinejmenším těch pokřtěných). Mnoho ateistů uvádí tento argument jako hlavní argument pro neexistenci dobrého, všemohoucího a vševědoucího Boha, někteří věřící zase kvůli tomu přebíhají k východním náboženstvím.

Náš katolický filozof na tuto kritiku reaguje slovy: „Pokud ovšem zvířata nemají duchovou duši, tj. nemají rozum a vůli, pak to nejsou osoby a nemůže se jim dít křivda. Jejich utrpení je tedy pouhé fyzické zlo, které není nutné ospravedlňovat vzhledem k jeho subjektu. Člověk může trpět nespravedlivě, ale zvíře nikoliv, zvíře je mimo kategorie zásluhy a provinění. Případ trpících zvířat je tedy radikálně odlišný od případu např. trpících nemluvňat.“ Dále opakovaně uvádí: „Problém utrpení zvířat je pseudoproblém.“

Připadá mi poměrně troufalé tvrdit, že mají nemluvňata víc rozumu a vůle než třeba dospělý šimpanz, na němž vědci provádějí brutální vojenské pokusy. Náš filozof se však dívá na celou záležitost zcela opačně. Zdá se, že považuje za bytosti s rozumem a vůlí i lidské plody, neboť si dal například tu práci, že zveřejnil svou (poměrně militantní) kritiku potratů. Neodsuzuji jeho soucit s několikabuněčnými embryi patřícími k druhu homo sapiens, jen mne překvapuje, že uvádí jako podmínku soucitu právě rozum a vůli, které zvířatům bez váhání odpírá. Jeho odvolávky na duchovou duši se zdají být jakýmsi krokem ad hoc, tj. pokusem vysvětlit své předsudky nějakou temnou entitou, pro kterou není schopen podat žádné nezávislé důkazy (nebo alespoň nemá objektivní důvod předpokládat, že ji embrya mají a zvířata nikoliv).

Osobně jsem přesvědčena, že je etika beroucí ohled i na zvířata morálně nestrannější a ambicióznější než filozofický postoj, jemuž je osud zvířat zcela lhostejný. Náš filozof však namítá: „Nechápu, proč by měl být specieismus něčím méně nestranným a morálně méně ambiciózním. Takhle byste mohla argumentovat pro věčný život minerálů, nebo elektronů. To by teprv byla ta pravá nestrannost a mravní ambicióznost! Ale zvířata jsou živá, namítnete. No a co? Když nezáleží na tom, jestli někdo je nebo není osobou, proč by mělo záležet na tom, jestli je nebo není živý? Kdo tady svévolně stanovuje diskriminační kritéria?”

Osobně se domnívám, že bychom na zvířata měli brat ohled nikoliv kvůli jejich životu, nýbrž díky jejich citu. (Na rostliny bychom měli brát výrazně menší ohled – spíše odvozený od ohledu k tvorům, jimž slouží – protože nemáme moc důvodů domnívat se, že rostliny pociťují radost a bolest jako zvířata a lidé.) Cit (a zejména schopnost trpět) není svévolně stanoveným diskriminačním kritériem, nýbrž nutnou podmínkou toho, abychom s někým či s něčím vůbec mohli soucítit. Slovo cit je kořenem slova soucit z velmi dobrých důvodů. Je poměrně rozšířeným a nekontroverzním předpokladem, že zvířata cit mají, zatímco minerály a elektrony nikoliv.

Kdyby se pes významně nelišil od minerálu, jak náš filozof naznačil, neměli bychom moc důvodů napomínat děti, pokud by si chtěli na procházce před sebou kopat malé bezbranné štěně, tak jako si kopou kamínky. Předpokládejme, že má takové štěně náhubek a nemůže dítě kousnout. Mohli bychom pak nanejvýš dítě okřiknout, že si zničí nové boty. Člověk přece nemusí být filozof ani vegetarián, aby viděl zjevný rozdíl mezi psem a minerálem.

Osobně sice souhlasím s tím, že lidské osoby mohou trpět komplexnějším způsobem než zvířata, čímž si mohou zasluhovat i víc soucitu. To však neznamená, že si zvířata nezasluhují vůbec žádný soucit, že se věřící člověk nemá ptát, jak asi dobrotivý Bůh vynahradí promarněný život zvířatům z velkochovů či pokusných laboratoří nebo i předčasně uhynulým mláďatům ve volné přírodě. Ateista může klást ty samé otázky v rozhovoru s křesťany a tím hájit svůj vlastní světonázor.

Osobně jsem přesvědčena, že lze zvířeti dokonce i křivdit. Necháme-li bezdůvodně hlady zemřít starého slepeckého psa, který již dosloužil, je velice obtížné najít výstižnější pojmenování pro takové jednání než právě “křivda”. I kdybychom však zvířeti “křivdit” nemohli, jak se domnívají mnozí filozofové, stále na něm někdo může páchat zlo a my s ním můžeme soucítit.

Náš křesťanský filozof dále napsal: „Křesťané mají ve skutečnosti dobrou odpověď, kterou jsem již uvedl: utrpení zvířat nepotřebuje subjektivní odškodnění, protože není subjektivní křivdou na zvířatech, protože zvířata nejsou osoby. Stačí toto zlo ospravedlnit objektivně – například že takto fungující fauna a flóra je potřebná pro život člověka, který představuje nesrovnatelně vyšší hodnotu, protože má mravní rozměr.” Obávám se, že se našemu filozofovi bohužel nepodařilo svou námitkou onen "mravní rozměr" tím nejpřesvědčivějším způsobem ukázat, když postrádá jakýkoliv soucit s cítícími tvory, které vnímá jako pouhé suroviny. Exkomunikovaný katolický teolog E. Drewermann naopak napsal, že pokud bychom se domnívali, že zvířata na rozdíl od lidí nemají život věčný, měli bychom se k nim v tomto životě chovat ještě soucitněji než k lidem. Jeho osobně však víra v dobrotivého Boha vedla k víře v nesmrtelnost zvířat. Kdyby se prý Stvořitel nezajímal o osud trpících tvorů, Drewermann by se přestal zajímat o takového Stvořitele. V tomto ohledu nemohu než souhlasit.

Dalo by se předpokládat, že je utrpení zvířat mnohem menší, než se ve skutečnosti zdá. Přesto bychom měli být opatrní a ohleduplní. Myslím si, že je zcela v pořádku bez bližšího vysvětlování odmítnout a odsoudit Descartovu teorii, dle níž jsou zvířata jen necitlivé stroje, které netrpí, neboť je nechvalně známou skutečností, že kdysi právě tato teorie ospravedlňovala bezcitné zacházení se zvířaty, např. pitvání psů zaživa v zájmu pouhé „vědecké“ zvídavosti. (Je to jeden z nejkřiklavějších příkladů toho, jak abstraktní filozofické myšlení může vést ke zcela scestným praktickým důsledkům.) Jakékoliv teorie o tom, že zvířata nic necítí považuji za vysoce škodlivé, ať už jsou formulovány jakkoliv sofistikovaně a brilantně. Náš filozof k odsouzení pitvání psů zaživa na Descartův podnět dodává: „Implicitně sugerujete jako samozřejmé Vaše osobní postoje ohledně utrpení zvířat. Není vůbec samozřejmé, že Descartes neměl pravdu (pokud jde o schvalování pitvání psů zaživa - pozn. autorky), a nemůžete to jen tak předpokládat a rétoricky jej odsuzovat.“

Přiznám se, že mi prostě připadá mrháním času i inteligence dokazovat tak samozřejmou věc, že pes trpí, rozřízneme-li mu břicho bez umrtvení, abychom ukojili svou zvědavost podívat se, jak vypadá uvnitř. Myslím si, že právě Desartes (a snad i náš katolický filozof a možná i někteří účastníci minulé diskuse) zastává asociální a výstřední stanovisko, ne já, proto nemusím příliš zdůvodňovat své odsouzení. Jsem šokována tím, k jak absurdním závěrům může kvalifikovaný a inteligentní filozof po letech lásky k moudrosti dospět, ať už jde o Descarta či jeho nepřímé nástupce.

Václav Bělohradský prý kdysi na nějaké přednášce prohlásil, že by filozofie měla za týrané psy kňučet. Domnívám se, že by někdy snad měla i zavrčet či kousnout, a tento článek lze proto chápat jako jakési nesouhlasné vrčení proti komukoliv, kdo odmítá závažnost problému zvířecího utrpení. Mám dojem, že přesvědčení, že pes možná nic necítí anebo jeho city alespoň nemají váhu, protože nemá nesmrtelnou duši, lze považovat za jakési reductio ad absurdum, tj. absurdní důsledek, který diskredituje celou katolickou nauku z níž údajně vychází, pokud z ní nutně vychází (jak tvrdí náš katolický filozof). Tuto nauku není třeba dál zkoumat, pokud skutečně vede k takovým absurditám, ale je nutné ji jednoduše zavrhnout a na její škodlivost co nejvíc upozorňovat.

Někteří účastníci minulé diskuse zase srovnávali zvířata s rostlinami a s bakteriemi. Jeden příspěvek uváděl jako příklad humra, který se prý neliší od ředkvičky co do schopnosti vnímat bolest, může proto prý být s klidným svědomím strčen zaživa do vroucí vody. Tento kritik navíc hovořil o šedé zóně mezi živočichy a rostlinami, o podivuhodných organismech, které vymyslela evoluce. (Na rozdíl od našeho katolického filozofa, který považuje teorii evoluce za nehájitelnou, se tedy najdou sympatizanti s jeho pohledem na zvířata i mezi lidmi se zcela standardním vědeckým světonázorem ohledně vzniku a vývoje světa.)

Osobně uznávám, že určit přesnou hranici mezi cítícím životem a životem bez citu není nejspíš možné. Sám tento kritik později přidal další příspěvek, v němž připustil, že humři podle některých odborníků bolest cítí, ale že jeho argument prý platí o ještě nižších tvorech. Osobně o utrpení humrů nepochybuji, protože humr je pohybující se a tvor, který pro přežití bolest nejspíš potřebuje jako varovný signál. Co však třeba ústřice? Tam je schopnost bolesti mnohem méně zjevná, nicméně já osobně bych pro jistotu brala i na ústřici ohled, protože někde v šedé zóně hranici vést musíme, chceme-li být ohleduplní. Čím jsme ohleduplnější, tím opatrněji tu hranici vytyčujeme, i když je do určité míry nepoznatelná a tudíž hypotetická. Není tedy pravda, že vegetariáni či jiní lidé ohleduplní vůči zvířatům vedou nutně mezi zvířaty a rostlinami jednoduchou čáru, jak kritik v diskusi poznamenal. Jde o to, že většina zvířat, s nimiž se venku i v řeznictvích setkáváme, do této šedé zóny nesporně nepatří a bolest evidentně pociťuje. Na rozdíl od pohybujících se elektronů či fotobuněk mění zvířata směr svého pohybu na základě podnětů, které by v člověku vyvolaly bolest způsoby velice podobnými reakcím lidským.

O to mi teď jde, o otázku vnímání bolesti u psů, prasat, koček, krav, slepic, nikoliv o odvádění řeči na hraniční případy korálů či mušlí, jimž se savci a ptáci podobají svými reakcemi na hrubé zacházení mnohem méně než nám lidem. Důvody pro tuto hypotézu jsou následující: pohybující se živočichové mají jednak často podobnou nervovou soustavu, a i ti, co ji nemají, reagují negativně na podněty, které by v nás vyvolaly bolest, tj. snaží se jí vyhnout. Zdá se, že pohybující se živočichové z evolučního hlediska bolest potřebují, aby mohli utíkat před nebezpečím, na rozdíl třeba od korálů, které tuto funkci nepotřebují, protože se stejně nemohou přemisťovat (a proto MOŽNÁ bolest nepociťují). To nejsou moje osobní dohady, ale dohady většiny přírodovědců, jejichž úsudek mi jako laikovi připadá logický a uvěřitelný. V této souvislosti doporučuji popularizující knihy od J.M. Massona, který se citovým životem zvířat zabývá a cituje velké množství odborné (přírodovědecké literatury).

Osobně si rozhodně nemyslím, že by tradiční křesťanství bylo zavázáno k představě, dle níž je osud zvířat srovnatelný s osudem elektronů a minerálů. Nelze přehlížet tradiční vánoční betlémy zobrazující mírumilovný výjev Ježíškova příchodu na tento svět. Krvavá scéna se psem pitvaným zaživa by se prostě k spokojeným ovečkám a oslíkovi vůbec nehodila a celou idylu oslavující příchod Spasitele by dost narušila. Soucit se zvířaty není žádným "cizorodým prvkem neslučitelným s křesťanstvím" (jak se domnívá náš katolický filozof), ale jeho hlubší kořeny najdeme například u Františka z Assissi, který kázal cvrčkům, u Alberta Schweitzera, který hlásal princip úcty k životu a u mnoha dalších významných křesťanů.

Já osobně mám v mnoha ohledech blíž k hinduismu než ke křesťanství, mám však pořád dojem, že tento katolický filozof nerepresentuje svou církev tím nejlepším možným způsobem, že jeho názory vůbec nejsou svým duchem křesťanské, třebaže mne zatím v této domněnce jednoznačně podpořil jen jeden katolický filozof z pěti oslovených.

Připadá mi, že přirovnání soucitu se psem k soucitu s šutrem jen nahrává nám kritikům tradičního křesťanství na smeč. Zajímaly by mne proto názory čtenářů. Nejde mi teď o nepopulární propagaci vegetariánství, zůstaňme tedy u psů, které většina mých čtenářů asi nejí. Odpadají tedy otázky typu, nakolik lze vykoupit utrpení zabitého tvora gurmánským požitkem vraha či nakolik je vegetariánství zdravé či nezdravé. Přikládám fotku štěňátka Damíka a prosím o jakoukoliv odpověď na následující otázku: Kdo Vám víc připomíná kus kamene, Damík nebo ten, kdo potřebuje pečlivé filozofické či vědecké zdůvodnění, abychom ho přesvědčili, že by Damík neměl být pitván zaživa? Pokud by toto štěně bylo pitváno zaživa, předčasně zemřelo a nebylo za toto příkoří ani po smrti odškodněno, mohl by vůbec někdo rozumně tvrdit, že je svět řízen dokonale dobrou, všemohoucí a vševědoucí bytostí?

Autor: Kateřina Šestáková Novotná | pondělí 4.10.2010 0:50 | karma článku: 22.82 | přečteno: 2047x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Radka Kielbergerová

Smuteční řeč o pěstování jabloní, ohlédnutí za hořící pochodní

Odprodám tu část smutného příběhu, jehož jsem byla malou součástí. Dvěma lidem z mého okolí odešel ze světa dobrovolně syn. Na den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, na smuteční řeč, o níž půjde, také ne. Cosi k Janu Palachovi.

20.1.2019 v 13:56 | Karma článku: 15.48 | Přečteno: 321 | Diskuse

David Dvořák

V roce 1989 chtěl Západ naše trhy ... a ne nám pomoci.

Máme západní ceny, východní platy, jsme potravinové smetiště – protože nám ten šunt prý chutná a za vodu, která nám tady naprší, platíme povětšinou Francouzům. Zapomněl jsem na něco z našich úspěchů?

20.1.2019 v 13:13 | Karma článku: 38.17 | Přečteno: 1219 | Diskuse

Libuše Palková

Bludiště

Dovedla jsem svou skupinku turistů k pokladně do bludiště na Petříně, koupila lístky ale dovnitř jsme s nimi nešla. Slíbila jsem jim, že na ně počkám venku a dám si zatím kafe. Cítila jsem že si potřebuju od lidí trochu odpočinout

20.1.2019 v 12:52 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 755 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Malorážka CZ 457 – potomek slavného rodu

Prapředkem modelové řady 457 vyráběné českou Zbrojovkou není nic jiného než slavná puška ZKM 451. Nové modely CZ 457 by jistě rády navázaly na úspěchy předchozích sérií a zatím k tomu mají všechny předpoklady.

20.1.2019 v 11:34 | Karma článku: 15.43 | Přečteno: 593 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele - můj velký coming out

Jak vlastně bych měl psát svůj deník? Určitě by to měl být záznam toho, co mi bezprostředně prochází hlavou, bez větší korekce, v opačném případě to bude vyumělkované.

20.1.2019 v 8:35 | Karma článku: 6.65 | Přečteno: 205 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1764
Povoláním jsem filozof a ekonom.

Najdete na iDNES.cz